O UMPRUM

Uměleckoprůmyslová škola navazovala na model vzdělávacích institucí, které měly svůj první předobraz v britské škole nazvané School od Design and Manufactures, která vznikla bezprostředně po Světové výstavě v Londýně v roce 1851. Na rozdíl od výtvarných akademií, kde se pěstovala „vysoká, krásná umění“ (architektura, sochařství, malířství), se školské instituce typu anglických design schools, německých Kunstgewerbeschulen a českých uměleckoprůmyslových škol  zaměřovaly na užitá umění v různých materiálových specializacích aplikovaných v architektuře a interiéru (sklo, kov, textil, keramika, dřevo, ad.). Uměleckoprůmyslové školy se svým zaměřením na „praktická“ umění měly společnost v kontextu industrializace prostřednictvím stylově utvářených krásných věcí kultivovat. Zároveň měly uměleckoprůmyslové školy nově koncipovaným moderním vzděláním nabídnout absolventům možnost obživy a uplatnění v různých uměleckořemeslných živnostech a nově vznikajících manufakturách, nebo továrnách. Pražská Uměleckoprůmyslová škola vznikla v době, kdy byl nezbytnou součástí každého užitého objektu dekor. Teorie dekorativního umění a modelové studie pro tvorbu ornamentu proto tvořily podstatnou část knihovního fondu školy.

Prvním ředitelem školy byl mezi lety 1885-1892 architekt František Schmoranz, ten byl také společně s architektem Janem Machytkou autorem komplexu budov, kde dodnes částečně sídlí UMPRUM. V návaznosti na analogický model vídeňské Kunstgewerbeschule (zal. 1867) byl Schmoranz autorem vznikající koncepce pražské školy a přizval zde také první pedagogy – figurální a ornamentální modelování tu vyučovali Josef Václav Myslbek, Celda Klouček; figurální a ornamentální kresbu a malbu vyučoval František Ženíšek, v roce 1898 jej nahradil Karel Václav Mašek. V raném období zde působili také historik umění a školní knihovník Karel Boromejský Mádl, estetik a teoretik uměleckého průmyslu Otakar Hostinský, architekti Jiří Stibral, Bedřich Ohmann; dekorativní řezbářství vyučoval Jan Kastner, dekorativní sochařství Stanislav Sucharda. Mezi vlivné německojazyčné pedagogy a pedagožky rané éry patřili učitel figurálního kreslení Felix Jenewein, teoretik a dekoratér kovových artefaktů Anton Hellméssen, na výuku uměleckého vyšívání se specializovaly Wilhelmine Kudelka a Ida Krauth. Pedagogický sbor byl vybírán z předních osobností zdejší české a německo-české kultury.

V národně – pročesky – koncipovaných dějinách umění byly dlouhodobě marginalizovány příběhy německojazyčných umělců, dlouho byly opomíjeny i příběhy žen umělkyň. Na UMPRUM byly od svého založení v roce 1885 nejdříve dvě tzv. dámské školy: Kreslířská a malířská škola pro dámy a Odborná škola pro umělecké vyšívání, v roce 1889 byl ženám otevřen obor Speciální školy malby květin, kde vyučoval Jakub Schikaneder. Všechny další obory se ženám otevřely až v kontextu Československa po roce 1918.

Dle zakládací listiny bylo cílem Uměleckoprůmyslové školy „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních". Studium na UMPRUM bylo původně dvoustupňové: první stupeň představovala všeobecná škola, kam se mohli hlásit uchazeči od 14 let, studium zde trvalo 3-5 let. Součástí všeobecné školy, která byla na úrovni dnešních středních škol, se stalo také oddělení zaměřené na výuku učitelů kreslení. Poté následoval vyšší stupeň takzvaných speciálních škol, které odpovídají dnešní terciární úrovni studia a blíží se koncepci současné ateliérové výuky. Status vysoké školy c.k. Uměleckoprůmyslová škola neměla, získala ho až po válce v roce 1946 po dlouhodobých snahách.

Mezi posluchače UMPRUM, kteří se zapsali do dějin českého výtvarného umění konce a začátku 20. století, patřili například Jan Preisler, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Vojtěch Preissig, František Kobliha, Bohumil Kafka, Julius Mařák, Herbert Masaryk, Hugo Boettinger, Jan Autengruber, Anna Suchardová Boudová, textilní výtvarnice Marie Teinitzerová, Linka Procházková-Scheithauerová, keramická výtvarnice Helena Johnová, František Kysela, Josef Čapek, Josef Gočár, Otto Gutfreund, Josef Šíma, Václav Špála a další.

Na přelomu 19. a 20. století se výtvarný názor reprezentantů školy od uměleckého historismu přiklonil k modernímu dekorativismu, a to jak k mezinárodní secesi, tak k předobrazům lokální české lidové tvorby. V letech 1898-1910 byl na UMPRUM vedoucím speciální školy pro dekorativní architekturu vůdčí představitel architektonické moderny Jan Kotěra. Roku 1900 reprezentovala Umprum českou řemeslnou produkci na Světové výstavě v Paříži, kde získala prestižní Grand Prix a poté na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904. Absolventi školy František Kysela a Josef Gočár se podíleli na originálním návrhu kubistického interiéru, který byl součástí české expozice představené na výstavě německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914. Po odchodu Jana Kotěry ze školy na UMPRUM vedl architektonickou speciálku až do roku 1921 Slovinec Josip Plečnik.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 proběhla na UMPRUM zásadní reforma. Instituci se sice nepodařilo získat status „Vysoké školy dekorativního umění", o nějž usilovala, ale posílila přesto svou autonomii a organizační strukturu. Od roku 1920 se do jejího čela jmenoval volený rektor a v meziválečné době ve školním sboru dominovaly nové umělecké osobnosti, mezi něž patřili Pavel Janák, František Kysela, Jaroslav Horejc, Vratislav Hugo Brunner, Helena Johnová; historikové umění jako Antonín Matějček, Václav Vilém Štech a Jaromír Pečírka. V prvních letech samostatné republiky UMPRUM prostřednictvím svého pedagogického sboru usilovala o vytvoření nového národně-dekorativního slohu, který by vizuálně reprezentoval nově vzniklý stát. Mnoho posluchačů a pedagogů školy ve své práci dospělo ke specifické verzi artdecového stylu. Roku 1925 reprezentovala UMPRUM Československo na Mezinárodní výstavě dekorativních a průmyslových umění v Paříži, kde se jí dostalo sice oficiálního uznání organizátorů akce, ale i ostré i kritiky z avantgardních pozic. Ve druhé polovině dvacátých let pohledem progresivních modernistů totiž UMPRUM představovala příliš tradiční a přežilý dekorativní výtvarný názor. Škola byla také v úzkém spojení se spolkem Artěl a Svazem československého díla, na jehož expozicích řada pedagogů a posluchačů také participovala.

Koncem dvacátých let se škola postupně orientovala na formálně střízlivější modernistické tendence, v architektuře tento odklon od národního dekorativismu reprezentoval architekt Otakar Novotný. K absolventům meziválečné etapy patří mimo jiné Marie Čermínová (Toyen), František Foltýn, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, Jan Bauch, Cyril Bouda, Karel Černý, František Gross, František Hudeček, Josef Kaplický, Ladislav Sutnar, Antonín Kybal, Zdeněk Sklenář, Karel Souček, Karel Svolinský, Jiří Trnka a Ladislav Zívr.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 mohla UMPRUM ve výuce – byť ve značně omezené míře a jen v provizorních prostorách mimo hlavní budovu – pokračovat, protože ještě nebyla oficiálně vysokou školou. Během válečné doby a několik let po válce ovlivnila obor architektury osobnost Jana Sokola. Zákonem z roku 1946 získala konečně škola nový status a s ním také nový název Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP). Roku 1947 se studium prodloužilo na pět let a ateliéry byly rozděleny do kateder užité architektury, užité malby, užité grafiky, textilu a oděvnictví, užité plastiky, sklářství, porcelánu a keramiky.

Po komunistickém puči v únoru 1948 se podstatně proměnila organizace i orientace školy. Důraz na ideové a politické aspekty mnohdy převážily nad uměleckými požadavky a potřebou vychovávat svobodomyslné a svobodné umělce. Větší nezávislost si udržely spíše řemeslné, resp. uměleckoprůmyslové obory (textil, sklo, kov, keramika, knižní kultura). V pedagogickém sboru i v padesátých letech působily významné osobnosti – malíř Emil Filla, typograf a grafik František Muzika, sklářský výtvarník Josef Kaplický, oděvní výtvarnice Hedvika Vlková, textilní výtvarnice Emílie Paličková, vedoucí ateliéru kresleného a loutkového filmu Adolf Hoffmeister, umělecký kritik Arsén Pohribný, historikové umění Miloslava Holubová a Jan Marius Tomeš. Absolvovali zde Věra Janoušková, Čestmír Kafka, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Stanislav Libenský, Zdeněk Palcr, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Zdena Strobachová, Adriena Šimotová, sestry Válovy, Jiří John, Eva Kmentová, Květa Pacovská, Olbram Zoubek, Jiří Balcar či René Roubíček. Velký úspěch školy představovalo ocenění českého pavilonu na Expo '58 v Bruselu.

V šedesátých letech byla upravena struktura UMPRUM. Studium bylo prodlouženo na šest let, na kulturně-politickém poli se projevovalo obrodné „tání“, výuka se přikláněla ke svobodnějšímu uměleckému výrazu a experimentu. K UMPRUM bylo v roce 1959 přičleněno detašované pracoviště v Gottwaldově (dnešním Zlíně), kde byl založen ateliér průmyslového výtvarnictví vedený designérem mezinárodního renomé profesorem Zdeňkem Kovářem.

Tzv. konsolidace počátkem sedmdesátých let znamenala pro školu určitou krizi. Odešla řada osobností, na nichž stála její úroveň, včetně Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Antonína Kybala, Karla Svolinského a Jiřího Trnky. V čele školy byli v době normalizace konformní straničtí funkcionáři. Pod vedením Jana Simoty, jenž byl rektorem v letech 1973-1985, charakterizoval UMPRUM bezinvenční formalismus a program založený na demagogických frázích. V tomto duchu oslavila UMPRUM roku 1985 své 100. výročí proklamacemi o kulturně politickém programu strany a neustálém zápasu o pokrok. Tento kurs zachoval i následující rektor Jan Mikula. Navzdory dobovému upevnění „železné opony“ si mezinárodní renomé získala scénografická tvorba architekta Josefa Svobody, který ve škole působil jako inspirativní pedagog pro mladou generaci architektů a designérů, mezi něž tehdy patřili například Jiří Pelcl, nebo Jindřich Smetana.

Studenti a někteří pedagogové školy se účastnili dění „sametové revoluce“, v ateliéru knižní kultury a písma vzniklo logo Občanského fóra, jehož autorem byl tehdejší student Pavel Šťastný. Na počátku roku 1990 byl novým rektorem jmenován architekt Ladislav Vrátník, došlo k reorganizaci kateder i systému výuky na UMPRUM. Do školy nastoupila řada nových pedagogů, mezi něž patřili například designéři Bořek Šípek, Otakar Diblík, sochař Kurt Gebauer, Adéla Matasová, Vladimír Kopecký, Bohdan Mrázek, Jiří Šalamoun, Zdeněk Ziegler, František Štorm, Pavel Nešleha, Jan Němeček, Pavel Štecha, Jiří Pelcl, historikové umění Pavla Pečinková, Jan Rous a Josef Hlaváček, ve druhé polovině devadesátých let pak Martina Pachmanová a Jindřich Vybíral, a další.

Po dlouhodobém úsilí se vedení školy podařilo získat prostředky na vybudování druhé školní budovy, ve které jsou převážně dílenské prostory, tzv. Technologické centrum v Mikulandské ulice, které bylo realizováno podle návrhu arch. Ivana Kroupy v letech 2012-2020. Škola se zapojuje se do tuzemských a mezinárodních výstav a grantových projektů, rozšiřuje a inovuje svou výuku v oblasti užitého i volného umění, vydává řadu publikací a výstavní činnosti. Pedagogický tým tvoří přední umělecké osobnosti, architekti, designéři, teoretici a teoretičky umění, kteří poskytují studujícím vedení i podporu. Škola klade velký důraz na kolektivní i mezioborovou spolupráci, na umělecký i teoretický výzkum v doktorském studiu a samozřejmě také na spolupráci s aplikační sférou. Akcentuje jak originální uměleckou tvorbu a technologické inovace, tak i témata spjatá se společenskou odpovědností a ekologickou udržitelností. 

UMPRUM se skládá z pěti kateder, které jsou tvořeny dvaceti pěti ateliéry. Vyučuje se v nich architektura, design, volné umění, užité umění a grafika ve studijním oboru výtvarná umění. Šestá katedra poskytuje výuku dějin a teorie moderního a současného umění včetně vlastního studijního magisterského programu. Škola poskytuje i výuku v angličtině (program Visual Arts), má „své“ doktorandy v prezenčním a kombinovaném studiu ve dvou akreditovaných programech výtvarná umění a teorie a dějiny umění.