Můj kafkovský český život - Peng Hsiung vystavuje v Japonsku

Slovo "kafkovský" popisuje pocit vstupu do surrealistického světa, kde všechny původní plány a normy ztratily svou funkčnost. Co kdysi fungovalo, už neplatí.

Začátkem roku 2023 jsem přijel do České republiky za studiem ilustrace. Jazykové bariéry, kulturní rozdíly a interakce s mými spolužáky mladší generace naplnily mojí první zkušenost nepochopením a rozčarováním. Všechny mé pokusy se zabydlet se ukázaly jako marný kafkovský boj. Toto byl můj první šok.

Pocházím ze společnosti poháněné logikou a rozumem a cítil jsem další otřes na této zasněné univerzitě plné nápaditých spolužáků. Nejen moje oddanost ilustraci byla zpochybněna a jinak inspirována, ale významně to ovlivnilo i můj pohled na život.

Mé předchozí zkušenosti na Tchaj-wanu a chápání ilustrace jakoby v tomto novém prostředí ztratily daný směr. Metody, na které jsem kdysi spoléhal, a přesvědčení, že ilustrace by měla být složitá a dojemná, se postupně proměnily v jednodušší přístup, který se soustředil na dokumentaci malých detailů každodenního života.

Můj prvotní kontakt s českými spolužáky byl neskutečný zážitek obklopený konverzacemi v češtině a jejich společným smíchem. Pro mě jako cizince bylo nejprve těžké se připojit. Nezbylo mi nic jiného, ​​než zůstat v první řadě s ostatními zahraničními studenty. Cítil jsem se docela izolovaný, sám a bez opory.

Jak se můj duševní pocit ustálil, začala ve mně narůstat zvědavost na českou kulturu. Zjistil jsem, že Češi pijí pivo jako vodu a jejich způsob budování přátelství zahrnuje trochu škádlení, než zvážní; většina Čechů je plachá a zdrženlivá, takže je někdy těžké pochopit, co si myslí. Pokud je slyšíte, jak se spolu smějí, jde většinou o zajímavé každodenní záležitosti.

Na této výstavě se snažím představit svůj život v České republice a reflektovat svou potřebu božské pomoci a sebe objevování, abych se dostal přes svůj zmatek a bezmoc. Chci také reflektovat, jak krásné geometrické krajiny v České republice pomohly stabilizovat mou mysl a tělo a umožnily mi pokračovat v mém „kafkovském českém životě“.