Normální ***** - Milena Bartlová k odvolání ředitelky SNG

Redakční deadline pro tuto poznámku je před polovinou srpna a než vyjde, mnoho věcí se může změnit. Budu v ní proto přemýšlet spíše o širších souvislostech – a ty jsou, ať se někomu to slovo líbí, nebo ne, politické. Právě ty by nás měly v Česku zajímat především: Za rok nás čekají parlamentní volby, v nichž by podle dnešního stavu veřejného mínění zřejmě vyhrály strany, od nichž lze poučení ze slovenského vývoje přímo očekávat.

Alexandra Kusá je historička umění (*1973), jež se ve své vědecké a kurátorské práci soustřeďuje na jednu z nejobtížnějších otázek moderního umění, na 50. léta a jmenovitě socialistický realismus. Kromě výuky na Komenského univerzitě k tomu uspořádala velkou výstavu Prerušená pieseň (2010), již v roce 2019 doprovodila obsáhlá publikace (recenze viz AA 11/2019). Ve spolupráci s malířem Jurajem Melišem a pedagogem Ondřejem Horákem iniciovala originální didaktický formát Akcia Z: vzdělávací re-prezentaci pověstné a nezvěstné malby Díkůvzdání českého a slovenského lidu generalissimu Stalinovi (vytvořil jej kolektiv vedený Janem Čumpelíkem, 1950–1952). Stejnou odvahu prokázala, když v letech 2016–2022 ve funkci generální ředitelky dokázala realizovat rekonstrukci rozsáhlého bratislavského areálu SNG tak kvalitně, že se dostala do užší nominace na Cenu Miese van der Rohe (recenze viz AA 3/2023.). Do letošního června byla nová galerie postupně naplněna pěti dlouhodobými expozicemi a třemi výstavami, zpřístupnila odbornou knihovnu sdílenou s vysokými školami, stala se oblíbeným místem širokého spektra kulturních aktivit a několikanásobně navýšila návštěvnost. V neposlední řadě Kusá provedla interní reorganizaci, jež byla nutná pro kvalitní provoz v nových podmínkách.

Kdo někdy zblízka zažil, co obnáší jakákoli investiční akce ve státní rozpočtové organizaci postsocialistického státu, ten ví, jak doslova nadlidské výkony to vyžaduje; sugestivně to zachytil dokumentární film Pozor, padá SNG (Jana Durajová a Lena Kušnieriková 2023, lze zhlédnout na Dafilms.sk). Stejně jako u nás dobře známe vysokou vazkost a odpor prostředí institucí podléhajících státnímu rozpočtu a speciálně aparátu ministerstva kultury, také nás neudiví, že namísto respektu a ocenění ze strany státu bude po úspěšném dokončení obrovského úkolu ředitelka propuštěna. Při všem respektu by ale bylo chybou omezovat celou věc na osobnost Alexandry Kusé. Nejde jen o to, že rekonstrukce a oživení činnosti SNG je nedílně výsledkem spolupráce užšího i širšího kolektivu galerie, jež zmíněný dokumentární film poněkud upozadil. Není také tolik podstatné, že bývalá televizní hlasatelka a spoluautorka dezinformačního webu, obstarožní sexy blondýna a ministryně kultury Martina Šimkovičová, je hloupá a postrádá vzdělání i rozhled.

Spolu s ministerským tajemníkem Lukášem Machalou, jenž se proslavil zejména zpochybňováním kulatosti zeměkoule, zastupují přesně to, čím přesvědčuje své voličstvo a sponzory Donald Trump a jeho MAGA: nepovyšují se nad estetiku a nekultivovaný vkus „obyčejných lidí“ a zároveň prosazují autoritářská (či fašistická) neliberální politická stanoviska. Hned při svém nástupu ministryně vyhlásila, že slovenská kultura má být národní a žádná jiná. Myslela to vážně: mezi důvody k odstranění Kusé uvedla, že na benátském bienále nebyl prezentován slovenský umělec a národní kultura. Na webu ministerstva čteme prohlášení Machaly, které také míní vážně: „Podstata celého souboje, který tu od počátku své mise svádíme, je o tom [sic], jak má vypadat slovenská kultura. My jsme ji definovali v programovém vyhlášení vlády, má se opírat o tradiční hodnoty, dědictví předků a samozřejmě i o vše pozitivní a moderní, co vytvářejí naši umělci. Progresivně-liberální aktivismus ale vnáší nenávist nejen mezi občany Slovenska, ale do celého západního civilizovaného světa. Budeme si chránit svoje tradiční slovenské hodnoty a chceme návrat k normálnosti. Nebudeme podporovat nic, co vybočuje z normy.“

Premiér Robert Fico dal po volbách vloni na podzim na ministerstvech kultury a také životního prostředí (tam musela svým vetem tomu úplně nejhoršímu zabránit prezidentka) volnou ruku svému koaličnímu spojenci, Slovenské národní straně. Ta na své kandidátce dostala do parlamentu a nyní i do vlády směs dezinformátorů, antivaxerů a antisystémových chaotů. Kultura sama – na rozdíl od svobodných médií – by Fica nezajímala. Nominanti SNS jsou pro něj výhodní tím, že nadšeně a upřímně plní tři zadání najednou: urážejí, ponižují a přivádějí do bezmocného vzteku městské liberály, poskytují kulturní uznání „obyčejným lidem“, a navíc odvádějí pozornost médií i opozice od systematické destrukce struktur právního státu. Rychlost, razance a nedostatek sofistikovanosti přitom Ficovu politiku odlišují od Polska a Maďarska, s nimiž bývá tažení proti standardní evropské volnosti kultury a médií srovnáváno: dosadit dezinformátory přímo na ministerské pozice dosud v Evropě nikdo nezkusil.

Liší se to i od vzpomínek na normalizaci v letech 1969–1972. I když některé rysy té doby se nepochybně brzy připomenou, až nezbytnost obživy časem oslabí energii solidarity a začnou se objevovat kulturní pracovníci ochotní s novým režimem spolupracovat, aby dosáhli dále, než by jim jejich schopnosti dovolily v soutěži liberálního režimu. Po více než půlstoletí stojíme před jinými hrozbami než tehdy. Populistickým strategiím politiky, která dovedně transformuje oprávněnou kritiku neoliberálního systému do kulturní války a záměrně stupňuje napětí ve společnosti, se teprve učíme porozumět, natož abychom znali nástroje, jak jim čelit.

Milena Bartlová je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.