1. 10.–9. 11. 2024
Polanski Gallery, Veletržní 45, Praha 7
V Polansky Gallery probíhá výstava This Is Not a Memoir, jíž se účastní studenti, studentky, absolventi a absolventky UMPRUM. Mezi vystavujícími figuruje student Ateliéru volného umění III Bystrík Klčo, a absolventka téhož ateliéru Mariia Kovtun, studentka Ateliéru volného umění II Tamara Pauknerová, absolvent Ateliéru s hostujícím umělcem Matyáš Maláč či absolvent a nyní vedoucí Ateliéru K.O.V. Tadeáš Podracký.
Kurátorkou výstavy je absolventka Katedry teorie a dějin umění UMPRUM Eva Slabá.
Paměť není souvislý, lineární příběh. Je to série nesourodých polyfonních fragmentů, které se vzájemně překrývají, mizí a zase objevují. Paměť selhává, deformuje, a někdy zcela zradí. Osobní identita je tímto procesem zásadně utvářena – neustále se mění, je neúplná a mnohdy se pohybuje na hranici fikce. Proč si někdy nedokážeme zapamatovat určité události, místa a předměty? Sociální antropolog Paul Connerton, známý především svou prací o sociální a tělesné paměti, spojuje koncept „zapomínání“ se stabilitou – tvrdí, že moderní společnost a její rychlost ovlivňuje naši schopnost pamatovat si věci. Rovněž však říká, že skrze tělesné praktiky se udržují kolektivní i individuální vzpomínky, což činí tělo centrálním bodem osobní i sociální identity.
Skupinová výstava This Is Not a Memoir zkoumá tělo nejen jako fyzický objekt, ale jako archiv vzpomínek a zkušeností. Reflektuje tak, co může znamenat snaha „zachytit“ osobní historii, jaká je podoba memoáru a jaké jsou jeho limity. Autoři pamětí si často hrají se svými vzpomínkami, aby našli příběh, kterému lze věřit, ale co když to, co zbývá, je pouze představa sebe sama – alter ego, persona, která má být především přesvědčivá, a možná už nemusí být tak úplně pravdivá? Název, inspirovaný paradoxním prohlášením, zpochybňuje tradiční pojetí zaznamenávání zkušeností jako jasného a pravdivého vyprávění, které dokumentuje minulost. Místo toho se dívá na paměť a identitu jako na něco mnohem křehčího, nestálého a často nespolehlivého existujícího ve stínu proplétání faktů a fikce, osobního i kolektivního.
Teorie ztělesněné paměti (embodied memory) výše uvedené potvrzuje. Ukazuje, že tělo je samo o sobě memoárem, hmatatelným a přímým. Nese vzpomínky v osobité chůzi, zděděných a naučených gestech, schopnosti zapamatovat si heslo psaním na klávesnici (i když ho člověk nemusí být schopen vyslovit slovně) nebo v somatických prožitcích spojenými s (transgeneračními) traumaty. Ty mají často své vlastní deformace, které vyhovují společenským či rodinným vyprávěním. Tento memoár však nemá jasnou strukturu ani pevnou formu – je to koláž nesouvislých zážitků, propletená s ne-lidskými těly, přírodními cykly, s technologiemi, s podnebím a kulturou, v nichž se odehrává. Memoár se zde neodehrává v izolaci, ale ve vztahu k věcem, místům a bytostem, které nás obklopují – vytvářejí síť našich prožitků. To ukazuje, že se identita rozvíjí nejen díky minulosti, ale také prostřednictvím přítomnosti a vztahů s jinými bytostmi a věcmi. Zkoumání tělesnosti a paměti se tak na výstavě odráží v různých podobách – od explicitního zachycení fyzické podoby lidského těla až po subtilnější vnímání ne-lidských forem jako prostředku transformace a nadlidské časovosti.
Co chybí ve vyprávění? Co nebude nikdy možné zachytit? Je memoár pouze záhybem času, melancholickou snahou zachytit to, co se již dávno proměnilo v minulost? A jaký význam má tělo, když se zamyslíme nad tím, co si pamatuje, co vyjadřuje a co záměrně zapomíná? This Is Not a Memoir je o prchavosti paměti, o limitech vyprávění a o hledání sebe sama v čase, který se stále více rozpadá.
