Sklo je velice ojedinělý, stále „živý" materiál, který více než ostatní pracuje s náhodou a překvapením. Mimo jiné i z tohoto důvodu balancuje sklářská tvorba v ateliéru na hraně volného umění a designu. Tento balanc by měl být zcela přirozený, bez složitého dělení.
Naprosto zásadní je proto myšlenkový základ tvorby, která neodlišuje umění na malé a velké, volné a užité. Důraz na silný myšlenkový koncept by měl provézt studenty labyrintem trendů, počítačových simulací a překonat nástrahy laciného estetismu a dekorativismu, ke kterému magický materiál, jako je sklo, tak často svádí.
Sklo má velice blízko k architektuře a mělo by s ním být i v té nejdrobnější formě pracováno monumentálně, spolu s hledáním světla.
Například sklenice je stejným architektonicko-sochařským problémem jako volná plastika. Důležitá je zde vnitřní síla a napětí siluety, která nese podobně jako kresba veškeré emoce, profesionalitu a zkušenosti tvůrce. Kresba je tudíž dalším pilířem tvorby v ateliéru skla.
Ateliér by měl jít cestou tvůrčího designu s přesahem až ke konceptuálnímu přístupu, ze kterého je možno přejít k jakékoliv umělecké disciplíně.
Vzory se mohou stát jména jako Jan Kotěra, Pavel Janák, Josef Kaplický, Isamu Noguchi, Gio Ponti, Etore Sottsass.
Ateliér by neměl ztratit charisma a hrdost, a přitom se neuzavřít do separatistické, rádoby umělecké ulity, která vede k přílišnému akademismu a eklektismu.
Výraz ateliéru by měl být daleko rozmanitější než doposud a měl by více směřovat k reálnému životu, se vším co přináší. Absolvent musí být schopen vytvořit jak kvalitní volné umění, tak i kdekoliv ve světě přesvědčit výrobce o síle a smysluplnosti jeho designu, a to se vší pokorou i hrdostí.
